Epilepsie jako jeden z nejzávažnějších přitěžujících faktorů u nemocných s dětskou mozkovou obrnou (DMO).

 

 

Vedle mentální retardace (a často společně s ní) je epilepsie nejčastější a nejzávažnější komplikací DMO, resp. všechny tyto tři nosologické jednotky (DMO, mentální retardace a epilepsie) se často kombinují dohromady. Incidence (výskyt) epilepsie u DMO je v odborné literatuře uváděna růžně: střízlivější odhady se pohybují mezi 15-40%, pesimističtější potom mezi 30-70%. Praxe dává za pravdu, bohužel, spíše těm pesimističtějším odhadům. Elektroencefalografické (EEG) průzkumy řady souborů nemocných s DMO ukazují přítomnost epileptické aktivity až v 80%!

 

Co znamená epilepsie pro jinak - pohybově a mentálně - zdravého člověka, je vcelku známé. U dítěte či dospělého s DMO, tj. s pohybovým a případně i mentálním postižením, je to jednoduše další nemoc navíc, která přestavuje velmi závažnou komplikaci nebo přinejmenším přitěžující faktor. Komplexní léčba nemocného s DMO představuje především intenzivní rehabilitaci včetně lázeňské léčby a různých variant fyzikální terapie a hipoterapie, aplikaci botulotoxinu, ortopedické a neurologické operace, nejrůznější medikaci, logopedickou péči a plnou škálu speciálně pedagogických metodik, speciální protetiku a další.

 

Dekompenzovaná epilepsie – tj. časté opakování záchvatů (křečí s pády, poruchami vědomí různého trvání, …) – může dále prohlubovat poškození mozku, ale i omezovat až zcela bránit rehabilitaci a fyzikální léčbě, může být i překážkou operační léčby a může také velmi významně limitovat efekt speciálně pedagogických snah.Může být také důvodem k hospitalizaci dítěte – to chybí potom ve škole, v rodině, je psychicky traumatizováno…

 

Je-li je epilepsie u DMO tak častou a závažnou komplikací, je nutné její účinnou léčbu třeba zařadit na přední místo. Její kompenzace (utlumení záchvatových projevů) je podmínkou a předpokladem úspěšnosti celkové léčby DMO. Incidence epilepsie u jednotlivých forem DMO je různá: nejčastější je pochopitelně u nejtěžší tetraparetické (smíšené) formy (50-90%), potom u hemiparetické (35-60%), dále u diparetické (25-40%), méně častá je u atetózy (spíše smíšené) – do 15 %. Pokud jde o typy záchvatů, převažují záchvaty parciální s elementární i komplexní symptomatologií, často sekundárně generalizované, dále jsou časté věkově vázané epilepsie – Westův a Lennoxův-Gastautův syndrom – hlavně u těžkých tetraparetických forem v kojeneckém a batolecím věku, myoklonické záchvaty, absence i pseudoabsence a jiné.

 

Léčba epilepsie spočívá především v podávání léků - tzv. antiepileptik (AE), dále potom v režimových opatřeních a eventuálně u zvlášť vhodných nemocných také v chirurgické léčbě epilepsie (epileptochirurgii). Kolem 90% epileptiků obecně (i u DMO) je možné dobře kompenzovat antiepileptickou medikací. K dispozici máme nyní škálu více než 15 antiepileptických látek (generik), které dělíme na antiepileptika I., II. a III. generace. AE I. a II. generace („klasická“) mají svoji standardní účinnost, jsou relativně levná, ale mají většinou řadu závažných nežádoucích účinků, které jejich použitelnost k léčbě omezují. Na těžší – tzv. „maligní“ – epilepsie, které jsou u těžkých DMO časté, však AE I. a II. generace často nestačí. Je potom nutné sáhnout k AE III. generace – nejnovějším, podstatně účinnějším a bezpečnějším, ale také mnohem dražším lékům. Jedná se hlavně o topiramat (Topamax), lamotrigin (Lamictal, Lamogin, Plexxo), levetiracetam (Keppra), tiagabin (Gabitril) a gabapentin (Neurontin, Gabator, Gabalept).

 

Při racionální a optimální strategii léčby epilepsie (vč. maligní) u DMO – tj. i s akceptací AE III. generace či epileptochirurgie – je možné podstatně zvýšit podíl úspěšně léčených, tj. zcela kompenzovaných nemocných. To potom vytváří mnohem lepší předpoklady pro ostatní komplexní léčbu (rehabilitační, chirurgickou, lázeňskou, fyzikální, logopedickou a speciálně pedagogickou,...) - celkově je tak možné tyto nemocné dostat výše jak motoricky, tak i psychicky.

 

 

Čerpáno z: www.neurocentrum.cz